Radost byla veliká: v antikvariátu jsem našla poklady. S nádhernými titulkami. Magazín Kosmetika a to rovnou několik čísel, ročníky 1947 – 1948. Celý magazín je velice odborný, věnovaný mezinárodnímu kosmetickému průmyslu 40. let, vydávaný nejspíše pro výrobce a prodejce kosmetiky.
Pojďme se tedy kosmetickému byznysu poválečné doby podívat pod pokličku.
Z čísla 2, roku 1947 přepisuji toto půvabné sdělení:
Krása se prodává i do domu
„Ano, v Pittsburku v Pennsylvanii jsou takové ambulance krásy. Auto, zařízené jako salon krásy a vybavené všemi potebnými prostředky, přijede na přání do domu, také do odlehlých farem, aby i tamní ženy měly příležitost dát se vhodně ošetřit.
Tyto salony na kolečkách úřadují ve dne v noci, a jsou i pro muže. Stává se, že některá paní zavolá v pět hodin ráno ambulanci krásy, aby setřela stopy prohýřené noci. I po dlouhých jízdách před důležitými poradami a schůzkami bývají tyto salony volány na pomoc.
Pěstění krásy ve Spojených státech není ničím neobyčejným. Mnozí lidé však kroutí hlavou, když slyší, že i v Mandžusku jsou kosmetikové, kteří sídlí ve stanech na ulicích. Mandžuské ženy, které navštěvují tyto salony krásy, asi neruší okolnost, že hledí na ně spousta lidí, když si dávají dělat trvalou ondulaci nebo barvit obočí.
Je velmi zajímavé, že salony krásy Eskymáků jsou velmi hojně navštěvovány. Poptávka se však omezuje jenom na trvalou ondulaci, pro kterou mají prý zvlášť vhodné vlasy. Obličeje si obyčejně pěstí sami, natírají si je olejem. Rouge a pudr nejsou v módě a užívají jich jen některé excentrické dámy. Předplacení v saloně krásy stojí pět tažných zvířat a platí na tři návštěvy měsíčně.
V Havaji se pěstení krásy obyčejně omezuje na lakování konečků nehtů na rukou a nohou. Používají přitom všech barevných odstínů od růžové barvy po nejtmavější červenou barvu, vidíme někdy dokonce stříbrné a zlaté nehty. Barví si také obličeje a rty, při čemž zvlášť hezky vynikají krásné obličeje domorodých žen.“
Co myslíte – měly by dnes salony na kolečkách šanci na úspěch?